Tiše přesunuto
Namísto sem
-
-
Místo pro otázky
Archiv autora: V.
Zase
Tohle bylo divný.
Nevím, kdo jsem.
Mohu být spoustou věcí.
Mohu být kýmkoli?
Čím dál častěji mám pocit, že ano.
Jistě, některé věci nemůžu dělat. Nemůžu se moc vzdalovat od úrovně mých schopností, ani jedním směrem. Ale v její blízkosti…
Jako bych ve výsledku těkala. Něčím se stala a potom tím zase nebyla. Probouzela se ze sna do sna a neměla nic, k čemu bych se skutečně vrátila. Jako bych si pořád něco nemohla vybrat kvůli zahlcení mnoha možnostmi. Všechno dělala neúplně, jenom to letmo zkusila, naznačila směr, a pak odešla k něčemu jinému.
Jako bych neexistovala.
Potřebuju se.
Předpověď jednoho léta
Voní vzduch
Závěs se ohne v průvanu a ztichne
Má košili na půl ramen
Uchichtne se
Přichází
Prosvětlený byt, na podlaze úlomky světla a noviny
Nahne hlavu na stranu
Není co
Je všechno
Izolovaný okamžik
Jako chystat vajíčko v kuchyni, na dezert
Kvedlat
Po stole skořápky
Máčet si ruce
Opřít se o stěnu
Až bude po všem
Stromy
Stromy ohraničené plotem.
, sundala jsem záclony, stáhla jsem je z tyčky a tyčku jako z kůže, pak jsem je konečně hodila do modrého pytle, po krátkém zaváhání, kdy jsem je na čas odložila na sloupek, kdyby si někdo rozmyslel mávnutí rukou a chtěl přece jen znovu zakrýt to odhalené okno a vnitřnosti za ním.
Naladila jsem hodiny na správný čas a na/o správných pár minut dopředu.
Stála jsem nahoře u ¿jabloní? a vysazovala tyčku. Vysazovala ven i s velkým betonovým sloupkem, zasazovala zemi ránu tou dírou, která po ní zbyla. A pak jsme stáli dva a drželi tyčku v ruce, nevědouce co s ní, usmíval se mrzutě vesele, ach,-ale—vždyť-na-tom-jen-nezáleží, protože neplánuju, a rozplynulo se, že nevím, jestli jsem někoho o dvě hodiny dřív vážně majzla kastrólem, nebo to byla jen šílená hromadná noční můra.
Průběžně projelo několik vlaků, abychom se prostě chvíli nemohli slyšet a jenom na terase pili pomyslný čaj, nebo kafe, který si tam někdy určitě dáme v jedno nedělní dopoledne, a vzduch kolem nás plynul zvolna dolů, po travěných schodech ke trati a k řece, meandroval kolem komína až do sluncem vyběleného města.
Odšroubovala jsem několik háčků a poliček .
, a zjistila, že na svou ceduli si budu muset počkat.
Otevřela okno a překvapeným pohledům dole nakonec prostě zamávala.
Prkna se zhoupla, podlaha vedla centi-/deci- metrovou polemiku o pevnosti s časem pod nohama člověka a nakonec všichni přežili.
Tak už ji máte.
Nad stolem pod dohledem lampy jsem z vlasů začala sypat listí
– suché
– rostou, a to je teprve březen
pár hlubokých
myšlenek
o životě
a
Od druhé se toho odpoledne nestalo vůbec nic dramatického.
Nejde to. Kmitám sem a tam. Dělám věci a hned vzápětí mám chuť všechno anulovat, přetočit, a když ne, tak alespoň zdevastovat a znehodnotit. Paradoxně proto, abych vrátila hodnotu tomu, co bylo předtím.
Vrhám se do činností, které jsou v danou chvíli nerealizovatelné, a pak jsem frustrovaná.
Pronáším slova, kterých o malou chvíli později lituji. Hledám stará slova, která jsem zahodila v tisících jiných takových lítostech. Nemůžu se rozhodnout, jestli tam anebo sem. V každé fázi chci tu druhou.
Dostávám samu sebe do situací, ve kterých se nechci nacházet.
Říkám slova, o kterých někde hluboko musím vědět, že povedou k věcem, které si nepřeji.
Marnost, lítost a zklamání jsou to, co mě zabíjí. To, co za vším vidím, ačkoli to původně nemusí být pravda. Jen se to potom pravdou stane. Díky mně. Nebo ne? Marnost, lítost a zklamání jsou ta choroba, vnímám je odlišně než ostatní, vidím je všude. To jsou ony, co je ve mně zakořeněné, ačkoli nevím, kde přesně se to vzalo. Ale jak to můžu tvrdit?
Ne.
Ať už to bylo před chvílí šílené jak chtělo, teď už to takto snad ani nemůže existovat. Divím se, že se to celé ještě nezhroutilo. Nikdy to nebylo tak nestabilní.
Už, teď, do vteřiny, se prostě musí něco stát. Musím se rozpadnout. Musím explodovat.
9. 2.
Něco se děje na naší nástěnce.
Cizí báseň. S podpisem a datem. Mluvila o domě, o tichu, o jednom místě s tenčí vrstvou prachu než v okolí. Povzdech letící po schodech, šachtou. Člověk tiše hovořil s domem. A za nástěnku se schovalo, co chtěl říct. Raději ne sám. Raději domu. Neurčitě přesně, neadresně tichu. Vzdálenými slovy blízkému světu, světu lapenému v domě. Doma?
Nástěnka je pro organizační účely. Pro oznámení. Pro formální slova. Byť i někteří chtějí zamykat celý den, protože přece není v jejich zájmu pouštět do sklepa pochybná individua. A další přejí pěkné svátky. Ale slyšíš, jak si kdo šeptá, že teď vídáme projevy exhibicionismu.
Někdo to přece ví. Zná kontext. A mlčí. Nebo vypráví; nateklo mu to jako povedeň do hlavy a nyní pozvolna a nekontrolovatelně vyplouvá na povrch. Nebo se vyhýbá mlčení i vyprávění. Něco cítí. Něco si o tom myslí. Nějak se ho to dotklo. Je dotčen. Nebo potěšen a tím rozesmutněn. Cítí chaos?
On nebo ona? Oni, ony? Dva, tři, jeden? Víc? Málo vím.
Proč? To hlavně. A potom jak, a dál podobně.
Dnes si počtu o divadelním představení a zapomnění, s výpustkou nad rámec. Podruhé co do počtu, na nástěnce.
Je to odpověď. Po všech stránkách dokonalá. Nebo jen další zpráva? Shoda okolností – po všech stránkách dokonalá? Zásah třetí, (ne)zainteresované osoby?
Poetičtí lidé v domě, kdo by tušil.
Nikdo neví. Někdo ano.
Ve svých šest padesát
Mrtvolně vstala
V rámci svých zvyklostí
Čaje nechystala
Když jiný zvládne vstát
A chystat svačinu
V té sobecké krutosti
Chytí ji při činu
Schválně mu překáží
V poklidném snídání
Jen kol svých kastrůlků
Stále se ohání
S přidrzlou kuráží
Mlčí si do ticha
Oči jdou po důlku
A druhý zavzdychá
Vede to jako dřív
Tak se mi pozdává
Bolestné výrazy
Za sebou nechává
Pohled co pohled křiv
A ona konečně
Tichem to dorazí
Ke větě úsečné
Máš vůbec ponětí
Jaká je hodina?
Zabývá se svými vlasy
A svaly zatíná
V odpověď hlas její
Němě promluvil
A na svačinu schystala si
Poslední plátek sýra
Co v lednici byl
Okolní ozdění podobí můj hlas
Blednu jak stěna –
Mysl se zazdila, když nebyla chtěna?
Než zkamením dobíla, rozpoznám to včas?
Bylo-li to
Anebo i nebylo
Tlelo, blilo, tonulo a tanulo
Biolitem biotu to bílilo
Bolelo to tebe neb se líbilo
Má tak úzký hrudní koš. Úzký a dlouhý, naprosto odlišných proporcí. Pracující stroj, který se rozechvívá každým vydechnutím. Neustále udržovaný v chodu, roztápený vlastní energií. Zavřený do železné klece. Přes tenkou kůži se prsty dotýkám mechanismu jeho bytosti. Tepe v něm. Držím ho mezi koleny, dokud se mi nevysmekne, prahna po něčem.
Je tak živý. Když jej sevřu, svírám celou jeho existenci.