Stromy ohraničené plotem.
, sundala jsem záclony, stáhla jsem je z tyčky a tyčku jako z kůže, pak jsem je konečně hodila do modrého pytle, po krátkém zaváhání, kdy jsem je na čas odložila na sloupek, kdyby si někdo rozmyslel mávnutí rukou a chtěl přece jen znovu zakrýt to odhalené okno a vnitřnosti za ním.
Naladila jsem hodiny na správný čas a na/o správných pár minut dopředu.
Stála jsem nahoře u ¿jabloní? a vysazovala tyčku. Vysazovala ven i s velkým betonovým sloupkem, zasazovala zemi ránu tou dírou, která po ní zbyla. A pak jsme stáli dva a drželi tyčku v ruce, nevědouce co s ní, usmíval se mrzutě vesele, ach,-ale—vždyť-na-tom-jen-nezáleží, protože neplánuju, a rozplynulo se, že nevím, jestli jsem někoho o dvě hodiny dřív vážně majzla kastrólem, nebo to byla jen šílená hromadná noční můra.
Průběžně projelo několik vlaků, abychom se prostě chvíli nemohli slyšet a jenom na terase pili pomyslný čaj, nebo kafe, který si tam někdy určitě dáme v jedno nedělní dopoledne, a vzduch kolem nás plynul zvolna dolů, po travěných schodech ke trati a k řece, meandroval kolem komína až do sluncem vyběleného města.
Odšroubovala jsem několik háčků a poliček .
, a zjistila, že na svou ceduli si budu muset počkat.
Otevřela okno a překvapeným pohledům dole nakonec prostě zamávala.
Prkna se zhoupla, podlaha vedla centi-/deci- metrovou polemiku o pevnosti s časem pod nohama člověka a nakonec všichni přežili.
Tak už ji máte.
Nad stolem pod dohledem lampy jsem z vlasů začala sypat listí
– suché
– rostou, a to je teprve březen
pár hlubokých
myšlenek
o životě
a
Od druhé se toho odpoledne nestalo vůbec nic dramatického.