Nejde to. Kmitám sem a tam. Dělám věci a hned vzápětí mám chuť všechno anulovat, přetočit, a když ne, tak alespoň zdevastovat a znehodnotit. Paradoxně proto, abych vrátila hodnotu tomu, co bylo předtím.
Vrhám se do činností, které jsou v danou chvíli nerealizovatelné, a pak jsem frustrovaná.
Pronáším slova, kterých o malou chvíli později lituji. Hledám stará slova, která jsem zahodila v tisících jiných takových lítostech. Nemůžu se rozhodnout, jestli tam anebo sem. V každé fázi chci tu druhou.
Dostávám samu sebe do situací, ve kterých se nechci nacházet.
Říkám slova, o kterých někde hluboko musím vědět, že povedou k věcem, které si nepřeji.
Marnost, lítost a zklamání jsou to, co mě zabíjí. To, co za vším vidím, ačkoli to původně nemusí být pravda. Jen se to potom pravdou stane. Díky mně. Nebo ne? Marnost, lítost a zklamání jsou ta choroba, vnímám je odlišně než ostatní, vidím je všude. To jsou ony, co je ve mně zakořeněné, ačkoli nevím, kde přesně se to vzalo. Ale jak to můžu tvrdit?
Ne.
Ať už to bylo před chvílí šílené jak chtělo, teď už to takto snad ani nemůže existovat. Divím se, že se to celé ještě nezhroutilo. Nikdy to nebylo tak nestabilní.
Už, teď, do vteřiny, se prostě musí něco stát. Musím se rozpadnout. Musím explodovat.