Archiv štítku: Myšlenky

A je to tak, že komplikované a smutné věci nosí inspiraci.
Není to jinotajné, jen ilustrativní. Pm me im case you mind seeing this.
Trochu takové jako máčení velikonočních vajíček v po vodě plovoucích olejovitých barvách.

Na papírečku titěrňoučce útlou pentelkou. Vemte si lupičku a proti sluníčku hledejte šťávu z citrónků. _Ale takhle to nebylo._ Já vím.
Umíme nakreslit čáru mezi ilustrativním a jinotajným? Kam se vejde větrání přetlaků v hlavě? A kam písničky, kterými se člověk krmí?
Vnímala jsem v tom _chceme to spravit_. Ale tak ta věta nezněla. Třeba to bylo účelně řečeno takto. Aby to tak neznělo a nedalo se to zmást. Já vím já vím. Tak proč jsem si to tam stejně nacpala?
Protože jsem se toho lekla? Protože jsem tady zvyklá fungovat takovým způsobem? Já nevím.
Mám spoustu keců. Úplně mě bolí si to číst. Pořád nevyjádřené, pořád zavádějící, přestřelené, podstřelené, špatně… Celkově působící sobecky. (Je to sobecké! Je to sobecké?)
Je vůbec možné vyjádřit se dobře, když je těch věcí k řečení takové množství?
A pořád si myslím, že ty pořádné a pro mě správné vztahy jsou ty, kde se mi tohle neděje. Kde stačí říct pět slov a víš, a zároveň klidně plácneš svých pět slov a zapomeneš na ně, protože celkem jistě v pořádku dojdou, a když náhodou ne, prostě se to nějak vyřeší. Toto mi vážně neprospívá.
Kdybych byla režisér, natočila bych o tom film. Kdybych byla spisovatel, napsala bych o tom knihu. Kdybych byla umělec, ehm…
Ne, kdybych byla režisér, natočila bych takový film, ve kterém žádnou postavu nelze obvinit, protože věci se prostě nešťastně staly. Film, který člověka úplně rozdrásá, bude ho nutit k tomu, aby tu vinu hledal, ale nepůjde to, nepůjde to, a film se bude smát… Tuším, že by mě to velmi vnitřně uspokojilo.

A mezitím, nejvíc kecám, když nejvíc nevím. Pamatuju si stále jednu jistou větu, označuju si ji jako památnou: A ty si, V——, dej něco na ruce, abys nemohla psát takové sračky. Probublává mi od té doby hlavou, čas od času pořád aktuální.
Takže máme spoustu požadavků, ano? A bude to namáhavé. Dáme do toho spoustu sebe. Ale vlastně se to vůbec nemusí podařit. Ano? Budeme se takto snažit pro něco zcela nejistého? To po nás chcete?
Ne, já totiž pořádně nevím co chci. To je ta nejhorší smutná pravda. Je to pro mě stále velmi love-hate. Nedovedu si představit pokračování, které by mě skutečně a jednotně těšilo, protože si nedovedu odmyslet všechny ty strachy a drobná traumata ze svých vzpomínek, které jsou mým jediným materiálem pro modelování možného.
Chtěla bych se už konečně zahojit. A chtěla bych nabídnout zahojení. A chtěla bych, aby právě to byl ten cíl a zbytek se rozhodl a stal samovolně. Nechtěla bych zbytečně kecat a utíkat a vymlouvat se a opouštět a zraňovat. Nechtěla bych se stydět ještě víc.

Největší výhrou pro druhou stranu by bylo vůbec nemít potřebu nějak pokračovat. The only safe option. Přála bych jí to. Jakkoli je to další zvláštní dvojitý pohled na věc.

Stříhala jsem nitky, byla jsem z toho spokojená. A pak, když už to bylo skoro bezpečně pryč, jsem se rozhodla tu poslední místo odstřižení namotat zpátky. Není to přece hloupé. Velmi, velmi hloupé.

Je touha (jen) po zahojení sobecká? Co můžu udělat pro to, aby nebyla? Co můžu dát, abych to vyrovnala? Z toho, co mohu skutečně nabídnout, aby to bylo zároveň pravé. Protože, dám to.

A místnost je krabička s oknama (na sever), úplně stroze kvádrová, má bílé stěny, dřevěné parkety. V krabičce je postel, židle, stůl. Má taky dveře. Za nimi pokračuje byt, v něm jsou další místnosti a lidi a dokonce psi. Byt je v domě, spolu s dalšími byty, dům je v ulici, spolu s dalšími domy… Nad tím vším zítra zase začne den a potom skončí. Jednou si někdo třeba náhodně pomyslí, co že to vlastně bylo za věc, která mi způsobila roky neklidného života, když přece na světě existují tak pěkné kytky.