Archiv štítku: hořet

Mám potřebu. Střídá potřebu raného podzimu jít do lesa.
Mám potřebu chodit dnem a nocí, trochu mrznout a choulit se do svetrů, bund a šál nebo k někomu, být v obklopení stromy nebo se brodit namrzající trávou někde na hřebeni, dívat se na nebe, tmavý a chladivý, pronikat mlžnými opary a rýsovat se v nich jediní na pár metrů široko daleko, pít z potůčků a pak si zase dlouho zahřívat ruce na původní teplotu, lámat větve podrážkami pohorek, uvolňovat kameny a sledovat je dolů po stráni, unášet se výškou, slyšet ticho a stromy a vodu, dotýkat se mechu, sbírat větvičky anomálních tvarů, peří a kamínky, míjet tyče ze zšedlých, sukovitých kmenů, potkávat jeleny, slyšet, jak někde blízko cinkají ovce, najít baču, sledovat, jak se brzy smráká, výt na měsíc, šeptat, zalézat na noc do opuštěných chat, rozdělávat ohně a rozčesávat jimi tmu, roztávat, povídat a pozvolna usínat, budit se rozlámaní s uzenými vlasy, v civilizacích se sápat po husté zelňačce se zakysanou smetanou, obdivovat paroží loveckých výzdob a být strašně folkmetal, podepisovat se na kamna, vypalovat si chuťové pohárky vroucím čajem z termosky, jít dál, jít a zase jít, jednou za delší čas potkat člověka, jinak být sami a sami a sami.

Mám jenom linie hřebenů narozené na lavici při angličtině, cizí fotky z neznámých cest a spoustu představ.
Pojďte. Někdo.