Archiv rubriky: Ticho

Člověk s hlavou
Hlavou rozpolcenou
Člověk…
S plavou
Sluncem pozlacenou?
Tak či bez pozlátka
Je na něj moc krátká

Člověk váhá
Krčí se a mlčí
Radši lhává
Čas promlčí ho k smrti

Dravá část mu zvlčí
Zaběhne se v lesy
Sté podtlaky ho drtí
Až proboří se
Kdesi

Vše mu, ode všad, on sám
Sejde
Kéž si schází

Je to on?

Nejde to. Kmitám sem a tam. Dělám věci a hned vzápětí mám chuť všechno anulovat, přetočit, a když ne, tak alespoň zdevastovat a znehodnotit. Paradoxně proto, abych vrátila hodnotu tomu, co bylo předtím.
Vrhám se do činností, které jsou v danou chvíli nerealizovatelné, a pak jsem frustrovaná.
Pronáším slova, kterých o malou chvíli později lituji. Hledám stará slova, která jsem zahodila v tisících jiných takových lítostech. Nemůžu se rozhodnout, jestli tam anebo sem. V každé fázi chci tu druhou.
Dostávám samu sebe do situací, ve kterých se nechci nacházet.
Říkám slova, o kterých někde hluboko musím vědět, že povedou k věcem, které si nepřeji.
Marnost, lítost a zklamání jsou to, co mě zabíjí. To, co za vším vidím, ačkoli to původně nemusí být pravda. Jen se to potom pravdou stane. Díky mně. Nebo ne? Marnost, lítost a zklamání jsou ta choroba, vnímám je odlišně než ostatní, vidím je všude. To jsou ony, co je ve mně zakořeněné, ačkoli nevím, kde přesně se to vzalo. Ale jak to můžu tvrdit?
Ne.
Ať už to bylo před chvílí šílené jak chtělo, teď už to takto snad ani nemůže existovat. Divím se, že se to celé ještě nezhroutilo. Nikdy to nebylo tak nestabilní.
Už, teď, do vteřiny, se prostě musí něco stát. Musím se rozpadnout. Musím explodovat.

Ve svých šest padesát

Mrtvolně vstala

V rámci svých zvyklostí

Čaje nechystala

Když jiný zvládne vstát

A chystat svačinu

V té sobecké krutosti

Chytí ji při činu

Schválně mu překáží

V poklidném snídání

Jen kol svých kastrůlků

Stále se ohání

S přidrzlou kuráží

Mlčí si do ticha

Oči jdou po důlku

A druhý zavzdychá

Vede to jako dřív

Tak se mi pozdává

Bolestné výrazy

Za sebou nechává

Pohled co pohled křiv

A ona konečně

Tichem to dorazí

Ke větě úsečné

Máš vůbec ponětí

Jaká je hodina?

Zabývá se svými vlasy

A svaly zatíná

V odpověď hlas její

Němě promluvil

A na svačinu schystala si

Poslední plátek sýra

Co v lednici byl

Bylo-li to

Anebo i nebylo

Tlelo, blilo, tonulo a tanulo

Biolitem biotu to bílilo

Bolelo to tebe neb se líbilo

Hnusíš se mi

zarytý v zemi, ne nade všemi
.

Ty taky

Protáčíš zraky a pitvoříš (s)věty

Podobné vosy topí se v džusu
.

V kulatých prstech na kulatých

dlaních

Svíráš pár listů, teplý pot na nich

Nemůžeš otočit
.

Stojí ti za to žít

pro podobné kecy?
.

Vlastně jsi

Jen unavená

Snad nikdo jiný z toho nic nemá

Ani ty
.

Přišitý

K tomu, co nesnášíš

Nervózní, prudérní o s t r a ž i t ý

Hádáš se o tom, co ti kdo dal

Své hluché slepoty přenášíš dál
.

protože se tváříš, že s tebou vyjebávám, tak to asi dělám
.

Kňučí, jako by byl bitý
.

to nechápu

Ten čísi pocit, že uvažuješ logicky

Vždycky a na vždycky

Se budeš jenom rozohňovat

– když v každé látce najdeš křesadlo –

A potom hasit, co tě nepálí

Jaké ožehavé téma
.

Co tak kdybyste

Mě už nechali?

Jsem prostě zajímavá.
.

Jak mě to nechává

Všechno dost chladnou.
.

Děláš výjimky tam, kde tě nikdo nežádá

možná šlechetné

ale asi jako staré brnění na schodech
.

Nějak ti všude došel dech

A co s tím nevíš sama

Ráno rozhnisaná

Připij na popel
.

Naco se s tím ladit?

Prostě máme každá

Úplně jinou vizi

A jsme poněkud

Nekompatibilní

Až ti to začne

Zítra zase vadit

Není čas přiznat si

Že věci časem mizí?
.

Je to tak marné

Víš, že se nedívá

Uhne kam může

Víš, že jí vadívá

Že se tak snažíš
.

A tys ho taky mohla nechat být

Když sis nebyla jistá

Hračky ti jsou malé?
.

Je ve mně plno nenávisti

Kdybych chtěla
.
.
.
Parodické řetězáky vykřičených hlasů
.
zvratky retrospektivně
.
.

Filtry co jemná síta

Dík nim to leckdo schytá

Často i tolikrát, kolikrát se ježil

Kdo v šedých škálách výš

Ten patrně přežil

Jak se to hodí

Aby se vyhodila

Aby to všechno provždy smyla

A hodila se do gala

Tím i do klidu

Na copak ovšem narazila

Když jednu věc si nechala –

Ty samé řetězce

Nukleotidu

?

Seděla tam a možná se i dívala pouze do svíčky, když to říkala; nevzhlédla jsem, abych to zjistila.
„Ale já to beru jako pozitivní věc, že je tu takový klid. Člověk sem rád přijde zrelaxovat a odpočinout si po celém dnu. A konečně nemusí nic vysvětlovat a na nic odpovídat.“
Nerozuměl jí?
„Nemusí nic vysvětlovat a obhajovat se, je tu pro sebe, nikdo po něm nic nechce.“
Zopakovala to nejdůležitější a při tom na vysvětlování kladla zvláštní důraz.
„Většinou jsou lidi, co tohle chodí dělat, introverti.“
Teď se dívala zpříma a jakoby s úsměvem.
Nechápal?

Po každém konci připuštěné znova

Dřívějších plánů náhlý krach

V mlčící chvíli pronesená slova