„Prostě uletěl?! Jak mohl prostě uletět? To se tak běžně stává? To snad není možné… Nechala jsi otevřené okno? Vždyť jsem ti předtím říkal, že je nemáš nechávat otevřená, když je nikdo nehlídá. Vítr pak obyčejně v místnostech rozfoukává věci. Ale tohle… Můj motýlek… To krásné zbarvení a jemnost, ta elegance, když se tak nosil před zraky ostatních, ten vzor… Byl to můj oblíbený. Prvotřídní kousek. Cennost. Drahá záležitost. Takový se jen málokdy vidí, a už vůbec není lehce k sehnání. Ale ne. On prostě uletěl…

Co mám teď dělat? Budu si muset dnes večer na tu schůzku vzít kravatu.“