Sedím na pařezu a koukám se na ně. Jsou tam, nad tou kaluží. Taková malá světýlka. Hýbou se ve vzduchu. Ale drží se u toho bahna.
Mám je rád, tyhle malé záhadné tvory. Už je chodím pozorovat dlouho. Když házím do vody kamínky z cesty, kaluž dělá zvláštní zvuky a světýlka se plaší. Odlétají výš a do stran, a pak se zase pomalu vrací.
Jsem tu opět místo abych spal, ale musel jsem je ještě naposledy vidět. Už se třeba nikdy nepodívám, až budeme pryč…
* * *
Vzali mě na střechu. Je to vysoko. Pod námi je spousta hranatých obrysů, schovaných v noční tmě. A… ano. Jsou tu také světýlka, říkali pravdu. Ale vypadají jinak než ta, která znám – strnule, neživě… a je jich jenom pár.
Stojím u zábradlí a ono mě studí do brady. Fouká. Světýlka se nehýbou a je jich pořád stejně málo jako předtím. Vzteklý zklamáním hážu kamínek někam do tmy. Není tu dokonce žádná kaluž, ozývá se jiný, křupavý a cinkavý zvuk. Nebo jsem se jenom netref-
Objevují se další!